O skutočnom dobrovoľníctve v Bátor Tábore (Tábore Odvahy) alebo Všetko je možné, stačí len chcieť

15380869_10154833495154939_3658582190971382975_n

Vždy jsem věřila, že lidé, kteří se rozhodnou vykonávat dobrovolnickou činnost, se tak rozhodnou hlavně kvůli sobě. Snaží se sami sebe zachránit tím, že budou pomáhat ostatním. Myslela jsem si to proto, že jsem byla jeden z nich. Dobrovolně jsem malovala stěny školy, organizovala různé události a dokonce jsem strávila několik měsíců na Srí Lance. Společné téma mých dobrodružství bylo bez výjimky to, že všechny byly odpovědí na problém v mém životě, který jsem chtěla řešit. Dobrovolnictví mi mělo pomoci, nebo alespoň dát nějaký impuls k řešení daného problému. Nesnižovalo to důležitost té záležitosti, vlastně to bylo efektivní řešení, protože tím, že jsem se začala soustředit na někoho jiného, začala jsem zároveň řešit jejich problémy, což mi pomohlo přijít na řešení mých problémů. Vlastně to bylo dokonalé, oboustranně prospěšné řešení.

Během několika posledních týdnů jsem se poprvé dala na cestu dobrovolnictví z jiných, než osobních důvodů. Můj život byl stabilní a vyrovnaný, když jsem se rozjela na návštěvu Tábora Odvahy. Nevedl mě problém, který potřeboval řešení, ale zvědavost. Chtěla jsem vědět, proč je tento tábor tolik vychvalován, jak je možné pracovat s dětmi s chronickým onemocněním, jak je možné podávat uspokojující výkony v úplně novém prostředí, s novými tvářemi, v nové roli. Jak budu zvládat pracovat s nemocnými dětmi, jestli terapeutická rekreace funguje a tak dále. Chtěla jsem jen získat odpovědi na své otázky. Bude těžké popsat vše, co jsem získala navíc, ale zkusím to.

Představte si svět, ve kterém existuje láska a konstantní klid, kde každý přijímá druhého takového, jaký je. Svět, ve kterém neexistují žádné role nebo masky, kde všichni můžou být sami sebou. Kde se setkáváte s láskou a kde se všechno točí kolem dětí a kolem toho, aby týden, který stráví v táboře, byl nezapomenutelný. Dobrovolníci přijíždí pár dní před dětmi, aby pro jejich příjezd vše připravili. Dny jsme strávili učením her, pročítáním programu, který je pro děti připraven, a vystřihováním tvarů z barevných papírů – medvědů, hub, ptáků, motýlů. Najednou jsme se ocitli zpátky uprostřed dětství, kde je všechno barevné, i běžné věci jsou fascinující a kde neexistují žádné konvence. A pokud existují, jsou jiné než ty, které mají dospělí. Jednou večer, když jsme malovali obří lišku na tvrdý papír, abychom ji potom mohli vystřihnout a nabarvit, jsem se snažila vzpomenout, kdy naposledy jsem dělala něco podobného. Samozřejmě jsem si nevzpomněla. Je to svým způsobem přirozené. Většina lidí, nepočítáme-li šťastlivce v některých profesích, jako dospělí lišky prostě nemalují. Když došlo na vybarvování, bylo naprosto jasné, že lišku namalujeme rezavou, protože takovou barvu lišky mají. Náhle jsem sklonila fixku, protože mi to všechno najednou došlo. Tedy to, jak jsem nudná! Proč by měla být liška zrzavá? Liška přece může mít jakoukoliv barvu! Vlastně může hrát všemi barvami! Tak jsme přišli s modrou liškou a báječným objevem – problém dospělých je, že zapomněli, jaké to bylo, když byli dětmi.

Jako dospělí žijeme obklopení pravidly. Neustále se snažíme přizpůsobit naše chování něčemu nebo někomu, snažíme se vyrovnat členům rodiny, partnerovi, šéfovi, kolegům. A zatímco se snažíme se podrobit, často ztrácíme to, co je skutečně důležité: sami sebe a svou kreativitu. Modrá liška mi dovolila vstoupit do světa fantazie, který odmítám opustit, i když tábor už dávno skončil. Spoustu dní jsme si hráli, zpívali, tančili, hráli na schovávanou v lese, producírovali jsme se ve vílích kostýmech. Tábor Odvahy umožňuje dětem s chronickými onemocněními, které tráví spoustu měsíců, někdy i let, na léčení v nemocnicích, aby zažily všechno, co jen mohou. Nezáleží na tom, zda mají protézy nebo jsou na vozíku. Za pomoci dobrovolníků neboli „cimborů“, jak se jim tu říká, mohou tančit, střílet z luku, veslovat nebo balancovat na několikametrovém laně stejně dobře, jako jejich tělesně zdatní kamarádi. Děti během těchto aktivit vystoupí ze své komfortní zóny, aby znovu získaly, co jim jejich onemocnění vzalo: sílu, odvahu, víru sám v sebe.

V nejtajnějším koutku duše jsem celou dobu věděla, že svět venku pořád existuje, stejný jako vždy, ale zároveň jsem si uvědomila, že na světě existuje místo, kde se dějí ty skutečně důležité věci. Mimo něj lidé spěchají, pracují, vyjednávají a tvoří dokumenty, a uvnitř něj chytají nemocné děti ryby, šplhají do výšek a znovu a znovu překonávají své limity. A co je skutečné dobrovolnictví? Když nezáleží na tom, že vás bolí hlava, ale stejně se usmíváte na dítě vedle sebe. Když víte, že máte na mobilu vážně důležitou zprávu, ale můžete si ji přečíst, až když všechny děti zalehnou, protože když si ji přečtete dřív, zaměstná to část vašich myšlenek a vy tak budete mít méně energie pro děti. Skutečné dobrovolnictví je, když pracujete pro ostatní, a ne pro sebe. Když máte jediný cíl: dělat dobro pro ostatní. A to můžete dělat jen, když jste na tom sami dobře. Jen když máte dost energie, úsměvů a stability, můžete něco z toho sdílet s ostatními. Ale zároveň to dělá dobře i vám – kdyby to tak nebylo, určitě by to nefungovalo.

Hodně jsem přemýšlela, proč mi to dělá tak dobře. Zjistila jsem, že proto, že dva z mých největších strachů (které má mimochodem většina lidí) v táboře úplně zmizely. Tyhle strachy jsou spojeny se dvěma otázkami: Má mě někdo rád? A Jsem k něčemu užitečný? Každý chce být milovaný a přijímaný a mít vliv na ostatní, zanechat někde dlouhodobý odkaz. Tábor Odvahy vytváří prostředí, ve kterém jsou dobrovolníci a děti schopní navzájem se přijmout takoví, jací jsou. Obrací se na sebe s láskou, protože i když jsme rozdílní, chceme to stejné. A je naprosto jisté, že tábor má na děti velký dopad. A tím nemyslím jen navazující aktivity, kterými se tábor stará o osud dětí nebo výzkum o dlouhodobém účinku terapeutické rekreace. Trvalý kontakt s dobrovoloníky, spoustu smíchu, kostýmy a básničky jsou stejně důležité, jako to, jestli dítě přeleze vysokou lanovou dráhu, nebo ne. Nejvzácnější okamžiky mého dětství nejsou jen ty, které se vážou k nějaké velké akci. Chviličky, které se kdysi zdály bezvýznamné, se nám otisknou do mozku a stanou se naší součástí. Může to být pohyb, gesto, kniha, kterou jsme přečetli, ale i něco úplně nedůležitého, jako třeba modrá liška.

Pro mě je Tábor Odvahy nádherný svět plný fantazie a pokud jsme se stali jeho součástí, už bez něj nebudeme nikdy chtít žít. A co si beru z tábora s sebou domů? Především to, že všechno je možné, stačí jen chtít. A také to, že musíme vždycky hledat situace a lidi, ve kterých a se kterými můžeme být sami sebou. Pokud se cítíte lehce a chcete darovat kousek ze sebe, pak můžete mít vliv na ostatní a není nic hezčího. Také taky to, že komfortní zóna je moc fajn, ale ještě lepší je, když se na ni díváte zvenku. Když se bojíte, musíte vystoupat ještě výš, musíte držet jiného člověka za ruku, i když si úplně nedůvěřujete, musíte veslovat, i když nemáte ruce, protože můžete a jste toho schopní. A když nemůžete sami, vždycky se najde někdo, kdo vám pomůže, protože lidé jsou ve své podstatě dobří, jen musí dostat příležitost projevit se.

Image 0

Postavíť sa na vlastné nôžky

Veľmi sa tešíme z každičkého pokroku a veríme, že budeme môcť pokračovať aj naďalej. A ktomu potrebujeme aj Vašu pomoc....

Podporiť výzvu

Image 1

Sen o stálom bývaní

Naším najväčším snom je mať vlastné bývanie a nesťahovať sa už po podnájmoch...Darcom ktorý túto výzvu podporia Veľmi pekne ĎAKUJEME...

Podporiť výzvu

Image 1

Dom prijatia sv. Františka z Paoly

Našu činnosť realizujeme v Dome prijatia sv. Františka z Pauly v Šamoríne od roku 2009, v ktorom priebehajú rôzne aktivity pre ľudí v núdzi: prevádzka odevného skladu pre pomoc ľuďom...

Podporiť výzvu